Významné osobnosti

Byl výraznou osobností plzeňského kulturního a literárního života navzdory tomu, že od roku 1968 mu byla na dvě desetiletí znemožněna jakákoliv publikační činnost, jak to konečně dokumentuje Slovník zakázaných autorů (Praha 1991). Z knihoven byly vyřazeny jeho Chodníky z bláta (Česko-slovenský spisovatel 1962) a novela Špagáty na pochodu (Západočeské nakladatelství 1967), která ve své době vyvolala velkou čtenářskou diskusi.
Jaroslava Šťastného jsme poznávali jako vzácného přítele a člověka, který ve svých knihách popsal svůj zápas o čas, o jeho smysl. Obhajoval obyčejného, vědoucího člověka tak statečně a upřímně, že tím vzbudil nenávist dogmatiků. V životě i v literatuře.              Poslední dílo román Šumavská anabáze, který je prvním dílem do hloubky pojatého svědectví o "krizových letech". Na něj navazují další dva díly, v nichž autor dovádí své hrdiny do současnosti. Čtenáři si bohužel budou moci tuto nevšední trilogii přečíst až po jeho náhlém odchodu. Je to dílo ryzího člověka, nepoddajného a zároveň neobyčejného vypravěče.
 

Úmrtí:        27.10.1999 ve věku 68 let, Praha

Dětství prožila v Heřmanově Městci Otec byl švec a holdoval alkoholu. Matka pracovala v továrně. Štěpánčin mladší bratr Jan (nar. 1935) zemřel tragicky po válce při náhodném výbuchu granátu. Po rozvodu se matka odstěhovala se Štěpánkou do České Lípy, později do Děčína. Štěpánka absolvovala obchodní akademii a nastoupila jako korespondentka na Ministerstvu zahraničí. Byla přijata na DAMU. Své jméno získala po prvním sňatku s hercem Petrem Haničincem (1930 – 2007). Později byla ještě dvakrát vdaná za režiséra Jana Valáška st. (1926 – 1968), s nímž měla syna Jana Valáška ml. (*1958) a od roku 1971 za herce Jana Přeučila (*1937). Z prvních dvou manželství měla dceru a syna.
Vystudovala obchodní školu, v sobě však cítila touhu stát se herečkou.  Už v roce 1953 byla vybrána pro moderování dětských pořadů. Dlouhá léta v Československé televizi působila nejen jako moderátorka a herečka, ale i jako scenáristka a dramaturgyně. Rázem se stala miláčkem několika generací českých dětí. Děti si získala díky vypravěčskému talentu, klidnému a milému vystupování, osobitému kouzlu, šarmu a vrozené kráse.

Stala se hlavní hvězdou a vypravěčkou oblíbených dětských večerníčků ROZMARÝNEK (1953), KLUK A KOMETA (1964), POHÁDKY NA PŘÁNÍ, KUŤÁSEK A KUTILKA a pořadů a pohádek (VLAŠTOVKA, HRAČKY NAŠÍ KAČKY, ŠTĚPÁNČINY KORÁLKY, POHÁDKY Z TISÍCE A JEDNÉ NOCI, BUDULÍNEK A MANDELINKA či BEZVOUSÁK A PRINCEZNA KAMILA). Sama byla dramaturgyní večerníčků, např. POHÁDKY NA PŘÁNÍ, NA NÁVŠTĚVĚ U SPEJBLA A HURVÍNKA, ZNOVU U SPEJBLA A HURVÍNKA i pohádek ZLATÁ PŘADLENA (1975), O VELKÉM NOSU (1983) či O CHAMTIVÉM STRAŠIDLE (1985) a spoluscenáristkou (AHMED A HAZAR).

Největší popularitu ji však přineslo moderování zábavných dětských pořadů MALÝ TELEVIZNÍ KABARET (1977) a STUDIO KAMARÁD. Často vystupovala s oblíbenými loutkami Čertíkem Bertíkem, medvídkem Emánkem, Kačenkou nebo Kuťáskem a Kutilkou. Řada těchto výstupů (např. z MALÉHO TELEVIZNÍHO KABARETU) vyšla na gramofonových deskách a kazetách. Byla rovněž vyhledávanou rozhlasovou herečkou, vypravěčkou a autorkou dramatizací pohádek („Se Štěpánkou za pohádkou“, „O neposlušných kůzlátkách“, „Budulínek a Mandelinka“ nebo „Hastrmanní princeznička“).

V 50. letech se díky svému druhému manželovi Janu Valáškovi dostala i do československé hrané kinematografie. V jeho studentském filmu V ULICI JE STARÝ KRÁM (1955) byla studentkou Mirkou Jelínkovou, v dětské komedii KOUZELNÝ DEN (1960) učitelkou. Mj. si zahrála učitelku v mateřské školce ve Vošmikově dětské HONZÍKOVĚ CESTĚ (1956), jež byla natočena podle oblíbené dětské knížky Bohumila Říhy. Ve filmu se zjevila naposledy v krátkém absolventském snímku studenta FAMU Jaromíra Borka GAMBIT (1964) a v krátké hrané mystifikaci POD PRAHEM (1999) Martina Krejčího.

Od sedmdesátých let se však Štěpánka Haničincová stala nepřítelkyní režimu, její dcera Saša s celou rodinou emigrovala, byla sledována StB a byla přinucena odejít z televize. Kvůli tomu trpěla depresemi, prázdnotou, přišla o smysl svého života a lidé se s ní přestali stýkat. Pro Štěpánku svitla nová naděje až po roce 1989… Nové svobodné poměry v obnovené demokracii byly pro umělkyni jedinou a poslední záchranou – podstoupila plastickou operaci, na obrazovkách České televize uvedla ještě několik pořadů. Bohužel téměř všechny u dětí propadly. Doba se změnila a děti chtěly jinou zábavu, než Čertíka Bertíka. A to byl pro Štěpánku Haničincovou konec. S posledním manželem Janem Přeučilem ještě pořádala zájezdová představení pro děti po celé republice. Její sláva začala pomalu, ale jistě upadat.

Propadla alkoholu a neměla důvod proč žít. Připadala si nepotřebná a odstrčená. Ke konci života ještě dostala malou satisfakci v podobě uvedení do Dvorany slávy při televizní anketě TýTý (1998). Štěpánka Haničincová, která i se svým těžkým a strastiplným životem po celý život rozdávala smích desítkám dětí, zemřela po těžkém úraze ve svém pražském bytě 27. října 1999, měsíc po svých šedesátých osmých narozeninách. S Vladimírem Kovaříkem vydala své memoáry „Štěpánka“ (1995).

(použito materiálu-  http://www.csfd.cz/tvurce/32486-stepanka-hanicincova/)